Peklo v Železných horách
Peklo bylo vždy vyhledáváno pro klid, oddech i krásu přírody. Tomu všemu vévodil rybník čistý jak zrcadlo, s ostrůvkem smutečních vrb a bříz. V Pekle byl pouze Navrátilův statek, mlýn a pila. Pilu vlastnil pan Molíč, který měl dvě děti dceru a mentálně postiženého syna Pepana. Po smrti dcery (utopila se) pilu prodal továrníkovi Josefu Bartošovi. Dnes již pila neexistuje. Mlýn vlastnila ronovská nadace a byl v provozu do konce první světové války. Po válce byl prodán, koupil ho můj dědeček Karel Navrátil pro svého syna Karla.
Dědeček měl předkupní právo, neboť tři synové se vrátili z války jako legionáři (tenkrát se za to nezavíralo, že bojovali za vlast). Dodnes se zde říká ve mlýně, ale jméno Navrátil již nemá, po koupi musel být přestavěn na obytný, to byla kupní podmínka. Navrátilův statek je v povědomí od 17století. Rod sem byl násilně přestěhován od Poděbrad za trest pro rebelanství a Navrátilův rod je zde dodnes. Kousek od statku přes silnici a louku (dnes zastavěnou) je studánka a u ní byl roku 1848 zasazen dub na památku posledního dne roboty. Je zde dodnes a doufám, že se v klidu dožije 200let. Pekelničky jak se také říkavalo Peklu, mají ještě jiné zajímavosti, které stojí zato vzpomenout. U Navrátilů po dobu 18 let trávila letní prázdniny se svoji matkou a později sama učitelka a spisovatelka Leontina Mašinová, za války se zde zdržovala i během roku. Celkem napsala 40 knížek pro děti a mládež a 12 knih pro dospělé. Narodila se v Plzni 16.3.1882, a maturovala na klášterním učitelském ústavu v Kutné Hoře, roku 1902. Roku 1967 byla pozvána do USA kde ji universita udělila čestný diplom doctor Litterarum. Zemřela asi 1975, v Lázních Bělohradě. Je škoda, že si na tuto vzácnou ženu nikdo nevzpomene. Další dobu kterou bych chtěla vzpomenout, je rok 1940 nebo 1941, kdy zde byl točen film „Městečko na dlani“, učinkující herec Ladislav Boháč přejíždí s koňským povozem Zlatý potok u mlýna, veze herečku Marii Glázrovou, která se ve filmu později koupe nahá v pekelském rybníku. Ve statku se měl odehrát další děj a to svatba a oheň. Byla vystavěna slavobrána s klenbou, ale bohužel po zatčení písničkáře Karla Hašlera, bylo filmování zastaveno, částečně přepracován scénář a film byl dokončen v pražských ateliérech. Film režíroval režisér p. Bína. Říkalo se všelicos o zatčení písničkáře Hašlera. Bohužel jsou PEKELNIČKY takové jaké jsou díky socialismu.
Abychom neošidili čtenáře o to nejkrásnější a to o Hedvičino údolí podél Zlatého potoka, který nás bude doprovázet až do Třemošníce, neboť tam naše cestování bude končit. Já se ale vrátím a budu pokračovat; mineme pilu i podlouhlý přízemní domek, kde bydlelo pět rodin, každá měla dvě místnosti, muži chodili do Hedvikova za prací a jejich ženy pracovaly sezonně u sedláků, jinak se staraly o svá malá hospodářstvička, po kterých nezůstalo nic, jen zbytky shrnuté buldozérem, ale i to je dávná minulost. Kousek pod pilou býval brod, později nechal továrník Bartoš postavit betonový most, který je funkční dodnes. Po levé straně za mostem bývala hájenka, ale ani tam již nejsou žádné zbytky. Jinak půjdeme volným krokem po kdysi krásně udržované cestě a bude nás doprovázet tiše šumící potok, přejdeme dřevěný most (dnes jen chatrnou lávku), kde se potok líně přesouvá na druhou stranu. Za mostem po pravé straně bývala lavička, která lákala k posezení (dnes asi fantasie). Dále pokračujeme bez klopýtání po kamenech až k drtiči, tam se lámal a drtil kámen, nad cestou býval jakýsi dřevěný most, měl výpustě, kterými se kámen sypal na auta. Ještě než jsme došli k drtiči, minuli jsme další lavičku. U drtiče je rozcestí, buď můžeme jít dále do Hedvikova a nebo vzhůru Mezihořím do Starého Dvora. My ale půjdeme okolo tovární zdi, do Hedvikova. Abych nezapoměla proti začínajíci zdi, přes cestu jsou kamenné schůdky, po kterých výjdeme na Vrcha a po značkách se dostaneme k pekelskému rybníku. Krásná procházka, ale trochu náročná.My však půjdeme dále, zeď končí a zde začíná továrna, upravené prostranství garáže, vrátnice a nad vrátnicí hodiny, vždy ukazující čas. Přejdeme most a uvidíme budovu ve tvaru širokého U, před ní pečlivě upravený parčík ve Francouzkém stylu. Levé křídlo budovy sídlo majitele,ostatní prostory jsou byty úředníků možná i kanceláře. Vedle šéfova sídla velká okrasná zahrada, orámovaná bílým dřevěným plotem.Všude je viďet vztah k přírodě a cit pro krásu. Takový byl továrník Josef Bartoš. Přes silnici proti okrasné zahradě je pečlivě udržovaný sad.Dnes je vše zastavěno a některé haly jsou již nefunkční. Silnice podél skály se budovala v roce 1946, jezdilo se přes most středem Hedvikova. Ještě jedna zatáčka a jsme ve Třemošnici, před mostem remízek z břízek, naproti přes silnici betonová lavička ze které vytékala malým jazýčkem pitná voda. Dávno již nefunkční, podél potoka vedla úzká stezka. Tady začíná Třemošnice, dvě na tehdejší dobu výstavní budovy s více byty pro zaměstnance, též dílo Bartoše. Tato čtvrť se do dnes nazývá Rafanda (netřeba vysvětlovat).
Vždy se staral o rozkvět obce, betonka (silnice) přes Třemošnici byla též jeho dílo, měl i jiné záměry, ale k těm již bohužel nedošlo.Ale čas se nezastaví, život jde dál a Třemošnice přes veškerá úskalí vyrostla do krásy.
Tady jsem chtěla končit, ale rozmyslela jsem si to a byla by škoda neprojít Třemošnici celou, byly tam zajímavé objekty. Byla to vápenka, zajimavá tím,že vápenec byl dopravován lanovkou z prachovického lomu.Torzo vápenky stojí do dnes, jako vzpomínka na doby minulé. Po ujítí pár metrů, nás uvítá konečná stanice trati Čáslav-Třemošnice, která je v provozu asi 130 let,snad bude sloužit i nadále. Pomalu projdeme Třemošnici a již nás vítá hotel Lichnice (dříve hospoda u Beranů). Chtěla bych vzpomenout na herečku Národního divadla Mílu Pačovou, která každý rok trávila dovolenou právě u Beranů. Milovala procházky Hedvičiným údolím a hlavně milovala cukrárnu u Štolbu. Na důkaz toho namalovala obrázek s tímto textem „Ať je léto, nebo zima u Štolbu vždy cukrovinky prima“. Míla Pačová.
Po malé zastávce projdeme kolem lihovaru, jehož podílníky byli sedláci z okolních vesnic. Pokračujeme směr Běstvina. Mineme mlýn po vyhoření přestavěn na obytný, dále při silnici je dvůr připomínající se již jen svoji rozlehlostí, jinak svému účelu neslouží. Také co teď mineme, patří neodmyslitelně k městu a to je hřbitov.
Projdeme v tichosti, nebudeme rušit klid těch co tu odpočívají. A hle, další odbočka ke dvoru Skalka, kdysi pečlivě udržovaný pořádek ,(o to se staral šafář) dnes díky osídlencům je to tak akorát na demolici.
Proti dvoru přes zahradu a silnici je odbočka na Kubíkovy Duby. Cesta je dost namáhavá, ale stojí to za to, podívat se daleko do kraje. Za pěkného počasí nádhera. Nelze zůstat stát, projdeme-li celé Kubíky, dostaneme se k rodnému domu malíře Jindřicha Průchy (doporučuji přečíst knížku Torzo lásky). Tady je konečná, ale lze po nepříliž dobré cestě sejít do Běstviny , nebo po značkách přes Vrcha se vrátit zpět do Pekla a Hedvičiným údolím do TŘEMOŠNICE. Kdo miluje pěší turistiku přijde si na své
.