Historie Lichnice
Hrad Lichnici, původně Lichtenburk, dal asi okolo rok 1250 postavit Smil ze Žitavy, později zvaný z Lichtenburka.
Jména pánů z Lichtenburka z rodu Ronovců, jejichž znak černých zkřížených ostrví ve zlatém poli i s klenotem kapra je nově proveden v kameni a osazen v průjezdu hradní brány/, často zasahovali do dějin přemyslovského státu. Hospodářskou pozici jejich rodu posilovali výnosy ze stříbrných dolů v okolí Německého Brodu.
Když se v roce 1197 stal Přemysl Otakar I. českým králem, získal Smil a jeho synové Jindřich a Častolov úřady na Žitavsku a Budyšínsku a rozsáhlé majetky v severních Čechách. V polovině 13. století Jindřichův syn Smil zakládá na kopci Světlicí zvaném kamenný hrad Lichtenburk.Hrad pojmenoval tehdy módním německým názvem Lichtenburk, což odpovídá českému názvu Světlice. Ze jména Lichtenburk se potom v českém prostředí záhy vyvinul dnešní název Lichnice. Hrad má trojúhelníkovou dispozici. Areál hradu byl opevněn kamennou hradbou zesílenou na východní a západní straně parkánem , příkopem a valem. Vstup do hradu byl ve východní hradbě a chránila ho mohutná okrouhlá věž o průměru 12 metrů. . Kromě hlavní obranné funkce měla věž asi i funkci obytnou. Bytovým účelům především sloužil palác v jihovýchodním rohu půdorysného trojúhelníku naproti hlavní věži. Palác chránila hlavně hradební zeď, místy 7 metrů silná, k níž byl přistavěn. Od nádvoří byl palác oddělen ještě příkopem, v němž byla též hradní studně Vzhledem k pozdějším zásahům do této části hradu nelze již přesnou podobu paláce rekonstruovat . Z původní stavby Lichtenburka, který byl dokončen před rokem 1261, kdy Smil poprvé použil přídomku „ z Lichtenburka“, se zachovaly části hradební zdi a části obvodového zdiva věže a paláce. Raně gotickou podobu hradu dokládají též architektonické prvky nalezené při úpravách.
Smil z Lichtenburka patřil k předním představitelům české šlechty poloviny 13. století. V roce 1260 se po boku Přemysla Otakara II. účastnil bitvy u Kressenbrunu a vykonával i různá diplomatická poslání. Za jeho panství započala kolonizace rozsáhlého území od Železných hor až k česko-moravskému pomezí. V této oblasti došlo i k rozvoji hornictví, jehož centrem byl tehdejší Německý Brod. Po Smilově smrti v roce 1269 převzali jeho rozsáhlé statky synové Hynek, Smil, Oldřich a Rejmund, kteří je zpočátku vlastnili společně, později se rozdělili. Lichnice připadla Oldřichovi z Lichtenburka, který zemřel před rokem 1316. Jeho syn Jindřich postoupil někdy v 30. letech 14. století Lichnici králi Janovi Lucemburskému, pravděpodobně výměnou za litické panství.
Lichnice se tak stala královským hradem, který spravoval purkrabí. Prvním purkrabím zde byl nejvyšší písař Štěpán z Tetova, který hrad záhy získal do zástavy. Z ní ji vykoupil v roce 1333 Karel IV., který v této době spravoval Čechy za svého otce Jana Lucemburského. Ale brzy byla Lichnice opět zastavena, tentokrát pánům z Lipé.Při dělení rozsáhlých statků tohoto rodu v roce 1346 připadla Lichnice Jindřichovi mladšímu z Lipé. Karel IV. však opět zástavu vyplatil a v roce 1350 zařadil Lichnici mezi královské hrady, které neměly být nikdy zastavovány. V roce 1370 se zde Karel IV. delší dobu zdržoval. Ale již za VáclavaIV. byl hrad opět dán do zástavy. Po roce 1394 ho získal Štěpán z Opočna, kterého v roce 1397 zavraždil na Karlštejně opolský kníže Hanuš. Na počátku 15. století byly z Lichnice podnikány loupeživé nájezdy, které organizoval Ješek z Trojovic. Po roce 1410 Václav iV. Lichnici vykoupil a na hrad byl dosazen královský purkrabí Oneš z Mělkovic, připomínaný v letech 1414-1418. Později získala Lichnici jako vdovské věno manželka Václava IV. královna Žofie. Jejím purkrabím zde byl Petr z Chlumu, který královské posádce na hradě velel až do dubna 1421.
Protože lichnická posádka stála na straně Zikmundově, byl hrad v dubnu 1421 obležen vojskem pražského městského svazu, které v té době likvidovalo Zikmundovy pozice ve východních Čechách. Petr z Chlumu hrad bez boje vydal. Lichnici získal Hynek Krušina z Lichtenburka, který se na počátku husitského hnutí přidal k revoluci, ale velmi brzy ji zradil. Již v roce 1422 postoupil Lichnici Janovi Městeckému z Opočna, který rovněž odpadl od husitské revoluce a stal se stoupencem Zikmundovým. Lichnická posádka vedená Petrem Liškou začala přepadat a vraždit Zikmundovy odpůrce na Čáslavsku. Proto se v roce 1428 východočeští Sirotci rozhodli hrad dobýt. Vzhledem k velmi dobrému fortifikačnímu zajištění však neměli naději na rychlý úspěch, proto přistoupili k obléhání, které trvalo rok. Obléhatelé tehdy vybudovali celý pevnostní systém, který na východní straně izoloval hrad od okolí Téměř souběžně s hradním příkopem bylo vybudováno pět bašt, pravděpodobně spojených ploty. Jádro ležení obléhatelů se samostatným opevněním bylo na návrší, dnes nazývaném Štěpnice. Z opevnění, která obléhatelé vybudovali, se však zachovaly jen skromné zbytky. Obléhání skončilo teprve na podzim 1429, kdy Jan Městecký hrad vydal a slíbil, že přejde na stranu Sirotků. Posádka mohla hrad volně opustit a jeho správa byla svěřena hejtmanovi Janu Hertvíkovi z Rušínova, který se zde připomíná ještě v roce 1455. V roce 1437 sice král Zikmund hrad Lichnici s jedním městečkem a šesti vesnicemi postoupil jako věno své manželce Barboře, ale ta se panství nikdy neujala, neboť ho nemohla Janu Hertvíkovi vyplatit ze zástavy.
Po roce 1458 vyplatil hrad ze zástavy král Jiří z Poděbrad. Lichnická posádka potom sehrála důležitou úlohu při odražení vojsk uherského krále Matyáše Korvínav únoru 1469. V roce 1470 se Lichnice lstí zmocnil odpůrce Jiřího z Poděbrad Vít ze Rzavého, kterého odtud vyhnala v roce 1473 zemská hotovost pod vedením Jana Jence z Janovic. Hrad se potom jako vdovské věno stal majetkem vdovy po Jiřím z Poděbrad Johanky z Rožmitálu. Po její smrti v roce 1475 připadl synovi Jiřího z Poděbrad Jindřichovi mladšímu Minstenberskému a bratrovi Johanky z Rožmitálu Lvovi z Rožmitálu. Oba dědicové se v roce 1476 o majetek rozdělili, přičemž Lichnice připadla Jindřichovi. Ten záhy hrad zastavil Vilému Tetourovi z Tetova. V roce 1490 vykoupil lichnické panství od Viléma Tetoura král Vladislav II. Jagellonský a daroval ho dědičně svému stoupenci Mikulášovi mladšímu Trčkovi z Lípy /1516zemřel/.
Doba trčkovské vlády znamenala povznešení a rozvoj hradu. Nejprve došlo k opravě poškozené hradby v severozápadním nároží, kde byla současně vybudována nová pozdně gotická obytná budova. Na dobu této stavby ukazují zbytky sedlových portálů objevené v jejím sterému při opravách roce 1933. Na počátku 16. století došlo k přestavbě původního raně gotického hradního paláce a k severní a západní hradbě byly přistavěny další obytné budovy, které jsou dnes připomínány jen nepatrnými zbytky základových zdí. Těmito úpravami obytných prostor se původní nevelký hrad změnil v pohodlné sídlo. Při úpravách byla velká pozornost věnována i zlepšení fortifikačního systému. Před vstupní bránu byl předsunut sedmihranný barbakán, zesílena vstupní hradní brána, nově byly upraveny a zesíleny parkány.
V této době vzniklo východně od hradu městečko Podhradí, připomínané poprvé v roce 1539. Podhradí bylo opatřeno samostatným opevněním skládajícím se z příkopů a valů, dnes již jen zčásti zachovaných. Toto opevnění navazovalo na opevnění hradu na nejslabší východní straně.
Mikuláš mladší Trčka byl bezdětný, a proto poslední vůlí z roku 1510 odkázal všechna panství své tetě Johance, rozené z Březovic, vdově po Mikuláši starším Trčkovi. Johanka odkázala v roce 1516 veškerý majetek svým synům Zdeňkovi, Janovi, Jindřichovi, Vilémovi a Mikulášovi Trčkům z Lípy. Ti se po roce 1533 o rodové majetky rozdělili, přičemž Lichnice připadla Zdeňku Trčkovi. Ten však již v roce 1534 postoupil hrad Janu staršímu Trčkovi. Od něho získal v roce 1539 lichnické panství, skládající se z hradu, dvou městeček a 28 vesnic, majitel Opočna Jan mladší Trčka. Po jeho smrtí v roce 1549 připadly Janovy statky strýci Vilému Trčkovi , který byl v roce 1555 nucen pro značné dluhy rozprodat část rodových panství. Lichnici koupili poručníci bratrů Albrechta a Václava Robmhápových, sirotků po Zikmundovi Robmhápovi ze Suché. Ti dosáhli plnoletosti v roce 1557 a sami se ujali panství.
Zpočátku vlastnili panství společně, ale v roce 1564 se rozdělili, vlastní lichnické panství zahrnující hrad, dvě městečka, jeden dvůr a devět vsí připadlo Albrechtovi, Václav dostal Oheb a Vildštejn. Za Albrechta začal postupný úpadek hradu, neboť tento majitel již měl kromě Lichnice i pohodlnější sídlo v místech dnešního třemošnického zámku. Albrecht Robmháp zemřel v roce 1592 a jeho čtyři synové si ihned zděděný majetek rozdělili, hrad tehdy připadl Zikmundu Robmhápovi. V roce 1610 Lichnice vyhořela a Zikmund ji již neobnovil a trvale se usadil v Třemošnici. Podle nového sídla se panství později začalo nazývat třemošnickým. Zikmund Robmháp se zúčastnil stavovského povstání v letech 1618-1620, a proto mu v roce 1623 bylo jeho panství změněno v manství. Zikmund zemřel v roce 1624 a v roce 1626 převzali jeho synové Arnošt a Ferdinand panství jako císařské léno. Panství tehdy zahrnovalo hrad Lichnici, jedno městečko a sedm vsí.. V roce 1636 převzal celé panství Ferdinand II.. V té době byla Lichnice zčásti opravena a byla zde umístěna císařská posádka. V roce 1646 se Švédům podařilo zradou zajmout jejího velitele, ale hradu se nezmocnili, Po roce 1648, když Ferdinand III. vydal nařízení zbořit hrady, které by se mohly stát opěrnými body nepřítele, Ferdinand Robmháp uposlechl a nechal zbořit opevnění Lichnice. Tehdy asi bylo zničeno i to, co se zachovalo po požáru v roce 16l0. Na hradě pak Robmhápové udržovali jen několik místností, které sloužily různým hospodářským potřebám. V roce 1654 je v berní rule Lichnice označena ještě jako zámek , k němuž tehdy patřilo městečko a čtyři vsi. V roce 1700 při dělení robmhápovských statků se uvádí jako první místo na třemošnickém panství a je označena jako zámek, který je kromě sklepů a tří pokojů pustý. Úpadek hradu pokračoval v průběhu 18. a 19. století, kdy byla hradní zřícenina zdrojem stavebního materiálu pro okolní obyvatelstvo. Nejdéle se uchovala vstupní brána, která byla vážně poškozena teprve v roce 1850. Tehdy byl hrad majetkem nadace Jana Caretto –Millesima.
Na počátku 20. století byly podniknuty první kroky k záchraně zbytků hradu. V roce 1907 byla opravena a před úplným zřícením zachráněna vstupní hradní brána. Do zdiva brány byly zazděny i některé zlomky architektonických prvků, které se tehdy na hradě našly. Rozsáhlejší záchranné práce však začaly až po roce 1933, kdy hrad při první pozemkové reformě přešel z majetku millesimovské nadace do majetku Klubu československých turistů .V průběhu více než jednoho desetiletí byly odkrývány základy hradních budov a zároveň konzervováno rozrušené zdivo. Velká pozornost byla věnována záchraně vstupní brány a zbytků hradní věže.
V současné době probíhají stavební práce v různých částech hradu a soustřeďují se na konzervaci zdiva . Peněžní prostředky poskytuje Městský úřad ve Třemošnici, různé dotace z Pardubického kraje a sponzorské dary od firmy Holcim Česko, a. s. Prachovice.
V blízkosti hradu poutá pozornost návštěvníků památný „Žižkův dub“, jeho stáří se odhaduje na 750-800 let. Na hradě průvodkyně vypráví i pověst o kruté panně Miladě.
Knižní prameny k historii hradu Lichnice
DurdíkTomáš, Encyklopedie českých hradů, Praha , 1995
Frolík Jan – Singl Jiří, Zjišťovací výzkum na hradě Lichnici v roce 1991
Frič Jan, Městské muzeum Čáslav, fotografie z opravy hradu
Herout Jan, Lichnice, Pardubice 1962
Kalista Zdeněk, Blahoslavená Zdislava z Lemberka, Listy z dějin české gotiky, Praha 1991
Cesta po českých hradech a zámcích
Menclová Dobroslava, České hrady I.-II., Praha 1972-1973
Labuť Jiří, Od Lichtemburků po současnost
Hovadina Miloslav, Ronovci a Žitava v 13. století a polovině 14. století,
Šusta Josef, Dvě knihy českých dějin I.-II. Praha 1917-1919
Urban Jan, Lichtenburkové Jejich postavení v českých dějinách doby předhusitské
Urban Jan, Lichtenburkové, Vzestupy a pády jednoho panského rodu
Čornej Petr, Velké dějiny zemí Koruny české V, 1402-1437
Pro studenty a badatele uvádíme prameny k hledání podrobných informací o Lichnici:
Regesta
Codex diplomatocus, Fridrich Gustav
Desky zemské
Dalimilova kronika r. 1300
Ze starých letopisů českých
Zrcadlo Čech a Moravy, Bart. Paprocký r. 1606
Paměti Mikuláše Dačického z Heslova
Letopis Žďárský Kronika zbraslavská
Dějiny národu českého. Fr. Palacký
Hrady a zámky a tvrze království českého, August Sedláček
Dvě knihy českých dějin. Šusta
Husitská kronika Vavřince z Březové
Blahoslavená Zdislava z Lemberka, Kalista
Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a Slezsku, Šimek
Lichtenburkové – Vzestupy a pády jednoho rodu, Jan Urban
Kačenka markytánka, Kuzma
Kronika českomoravská, J. V. Š2imák
Věk poděbradský, Rud. Urbánek